Nechte děti přjít ke mně...

Dala jsem se na dobrovolnictví. Dvakrát týdně chodím do dětského domova učit výtvarku. V domově jsou jen holky, nejmladší jsou 4 roky, nejstarší asi 17. Celkem jich tam je kolem 25ti. Všechny mají dohromady jednu tzv. mámu. Carmen může jí být tak kolem 60ti. Je to obdivuhodně klidná a vyrovnaná osoba. Žádný jiný dospělý, kromě občasných dobrovolníků, jí s chodem domova nepomáhá. A to včetně úklidu a vaření. S tím jí pomáhají jen starší holky. V domově nepanují žádná striktní pravidla, ale holky jsou kupodivu poměrně vychované. Často jsou v domě úplně samy, musí si prostě poradit. Někdy se ale chovají spíš jako kluci, překřikují se a občas si jdou po krku. Ale ostatní většinou zasáhnou, okřiknou, rozsoudí.
Nemám uplně jasno v tom, jakým způsobem je domov financován, ale zdá se, že výhradně ze zahraničních zdrojů, hlavně z Německa. Holky chodí normálně do státní školy. Odpoledne do domova docházejí dobrovolníci, většinou zahraniční studenti a jen málo peruánců. Většinou si s dětmi jen tak hrají, pomáhají s domácími úkoly, někteří vyučují kroužky, jako já. Mají angličtinu, tanec, sem tam volejbal nebo jiné sporty. O volnočasové aktivity se stará jedna nevládní organizace, přes kterou jsem k tomu dostala i já. Ta je financovaná ze zahraničí a snaží se děti rozptýlit, pořádá sportovní hry, soutěže v kreslení, výlety se stanováním, návštěvy ZOO a podobně. Není to ale zas tak často.
Když jsem do domova přišla poprvé, některé malé holky se na mě hned přilepily a nechtěly se pustit. Většina z nich nemá strach, jsou hodně bezprostřední, ale je tam i pár spíš plachých, které jsem si hned oblíbila. Brzo mě vtáhly do jedné ze svých her, tahle se jmenovala San Miguel. Spočívalo to v tom, že si holky sedly na zem, namačkaly se na sebe a chytly se za ruce. Já jsem hrála jako jejich maminku. A jedna z nich hrála zloděje. Zloděj přišel za matkou s nějakou vymyšlenou historku (paní, paní, za rohem rozdávají zadarmo oblečení) s cílem vylákat mě z domu. Vymýšlení jim šlo náramně dobře. Já jsem se musela nachytat a jít kousek dál a počítat do třiceti. Mezitím se zloděj snažil ukrást co nejvíc mých dětí, ty se ale držely pevně jedna druhé, a při tom vřískaly: San Miguel!!! San Miguel!!! Jako aby jim Svatý Michal přišel na pomoc. Přetahovaly se tak dlouho, dokud jsem se nevrátila domů a zloděje nezahnala. A tak dál, dokud zloděj neukradl všechny děti. Jak téma, tak průběh hry je dost drsný. Začíná se samozřejmně nejmenšíma dětma, a když se je podaří vyrvat ostatním, většinou se praští hlavou o betonovou podlahu, nebo si pohmoždí některé končetiny. Občas se strhává i oblečení. I přesto, že pořád někdo brečí, má hra ohromný úspěch.
Já mám dvě skupiny, od 4 do 10 let a pak ty starší. Všechny holky jsou dost chytré, ale občas jim chybí základní návyky. "Prosím" a "děkuju" nahrazují křikem, mluví jedna přes druhou, nechtějí si půjčovat věci. Ale když jim člověk rázně domluví, většinou se nechají přesvědčit. Se staršíma jsme začaly autportrétem, koupila jsem jim malý zrcátka a vysvětlila jim, na co se mají soustředit. Některým to šlo od začátku výborně a jen pár bylo netrpělivých a pořád se na něco vymlouvaly. Nakonec ale všechny vydržely skoro 2 hodiny, což považuju za úspěch. Obrázky se moc povedly, a to i těm, které tvrdily, že to nejde.(viz. fotky na rajčeti)

Jaro v Limě

Tak to vypadá, že jaro konečně dorazilo a do Limy. Za poslední týden slunce vyezlo každý den, aspoň na chvíli. Když svítí, je fakt teplo, a i když jdu ven jen na chvilku, mažu si obličej 50+, ale už se mi podařilo připálit si pěšinku ve vlasech. Teda, jen zlehka.
Minulou neděli jsem se s Katrin a Juanfranciskem vypravila dolu na pláž, od nás je to asi 20 minut chůze. Voda byla nezvykle průhledná a zelená, vlny malý. Bylo mi líto, že nemám prkno a neopren, tak jsem stopla taxík a jela na mou domovskou pláž Makaha, abych si od Javiera zapůjčila výbavu na dobu, co budu v Limě. Taxikář mi mezitím vyklopil svůj životní příběh, opustila ho manželka, teď bydlí se sousedem... Hm. Život.
Javier byl milej, půjčil mi jedno postarší prkno 7,5 a neopren, prý na jak dlouho chci. Byl tam i starej Carlos, jeho táta, co mu denně nosí na pláž obědy. Pokaždé mě vítá a ptá se mě , kde jsem byla, že nechodím surfovat a nabízí mi všelijaké pochutiny. Chtěla jsem si vzít taxi domů, ale starej Carlos přivedl kluka, co dělá napůl taxikáře, napůl pomáhá jako instruktor, jmenoval se Josef, nebo spíš Yosef (prý podel Stalina, jeho táta komunista to trochu zkomolil), a ten mě odvezl domů. Moc mu nefungovalo pérování, protože když jsme přejížděli jeden z mnoha betonovejch prahů, který teď jsou skoro ve všech ulicích, jsem se praštila do hlavy o strop auta. No jo.
V týdnu jsem se sešla s Olgou, poznala jejího novopečeného manžela. Vypadali celkem spokojeně, dítě se má narodit někdy v březnu. Olga se sklidnila, nemá ani vyholenou hlavu ani číro, tetování nebylo vidět (byla zima). Plánují život na venkově, zahrádku a tak. Ještě neví, jestli se přestěhovat do Oxapampy (okraj peruánské džungle) nebo do Guatemaly. Neumím si ji moc představit jak okopává mrkev, ale mateřství dělá zázraky.
Cestou domů jsem se poflakovala po Miraflores a narazila na Yosefa a Roberta, jeden taxikář a druhej rybář, kterýho znám z pláže. Zatáhli mě do nějakýho brazilskýho baru a objednávali jeden drink za druhým. Bylo to celkem zajímavý, dověděla jsem se, že rybáři přespávají dole na pláži na dně svých lodí. Pak mě hodili domů. V noci mi bylo samozřejmně blbě. Takže příště už jen pivo.
Dál se vídám s lidma z university, přípravy na tu konferenci o filmu vrcholí, akorát moje návrhy na plakát jaksi neprošly. Musím vymyslet něco jinýho. S klienty je to všude stejný, nejhorší jsou takoví, co si myslí, že rozumí všemu. Aspoň že to dostanu zaplacený.
Tak to jsou momentálně moje novinky. Ozvu se zase příště, až bude o čem psát.

Dnes jsem si nastříkala prkno na zelenobílo.