Chodím po Broadwayi...

Tak tedy New York. Spousta představ a očekávání, reálných i zkreslených informací z filmů a literatury, české proamerické nadšení, zbožňování i zatracování. Můj pohled na Ameriku tímhle vším byl a bude vždycky poznamenaný. Člověk má pocit, že to všechno tak nějak zná, ale pravda je taková, že o tzv. Americe nevím vůbec nic.
Když jsem na nádraží Port Authority vystoupila z autobusu, který nás s Honzou vezl z letiště v Newarku, řekla jsem si jen: jo, to souhlasí! Bylo to přesně takové, jako v mých představách. Lidi všech barev kličkují mezi žlutými taxíky a pohled nad hlavu bere dech. Ale vlastně to ani není tak divné... filmy se nám dostaly tak hluboko pod kůži, že se staly naší součástí, jsou jako vzpomínky, které najednou vystupují na světlo. Vážou se na jména ulic, náměstí, obchodních domů, parků a koncertních sálů... nebo na obrazy, které jsme si vytvořili v hlavě při čtení knih. člověk pak jde po ulici, která nemá jméno, jen číslo, zahne za roh a najednou... Wall street, Broadway, Bowery st., Times square, Central park, Strawbery fields atp. Vybavují se nám písně Pavla Bobka a Beatles a jiných, u nás už dávno zlidovělé, a vyvolávají bizardní představy Bobka se Zichem, jak si vydělávají pouličním fidláním na Bowery st. No, nevim. Jindy zase prorážíme dav na Canal street v Čínské čtrti a před očima mám Kojaka, kterak zasahuje proti gangu čínských mafiánů, kličkujících mezi popelnicemi v postranní uličce, která končí drátěným plotem. Následuje levý hák, pouta a šup se zločincem do policejního vozu. Trochu utrpěly moje představy o oblékání newyorčanů, které jsem nabyla při sledování seriálu Sex ve městě. Podobně příšerných kreací, jaké předváděla Carrie Bradshaw, jsem se tu bohužel ještě nedočkala. Zdůvodnila jsem si to tím, že tyto módní divy toho po ulicích moc nenachodí, protože jejich botky, zakoupené u Manolo Blahnika, na to nejsou stavěné a tak, stejně jako v seriálu, jezdí převážně taxíky. Prostý newyorčan, jezdící metrem a autobusem jako my, se obléká docela normálně, pohodlně a dost podobně, jako kterýkoli evropan. S vyjímkou různých etnických a náboženských tzv. menšin, jejichž zjevy jsou příjemným zpestřením pro naše netrénované středoevropské oko.
U nás v Yorkville na horním Manhattanu máme spoluobčany všeho druhu, jen černochů je tu málo. Tedy lepší čtvrť. Né, že bych...ale jsem demokrat, že. Ne, musím říct, že s lidmi tu vůbec máme jen dobré zkušenosti. Většinou jsou dost milí, přinejmenším tím jejich profesionálním způsobem, ale působí to dost přesvědčivě, takže si nelze stěžovat. Newyorčani si rádi budují sousedské vztahy, je jedno, z jakého důvodu to dělají, vědí, že je to pro ně v každém případě dobré. Mají jakési kolektivní smýšlení, které nám čechům trochu chybí. Při procházkách městem neustále narážíme na všelijaké pouliční akce, většinou o víkendech se ulice prostě uzavře pro dopravu, postaví se stánky, prodává se jídlo, zelenina, nejrůznější tretky. V sobotu se ve vedlejší ulici konal tzv. garage sale, lidi vytáhli stolečky, nebo jen prostřeli na zem igelit a prodávali obnošené oblečení, boty, nádobí, šperky, knihy. Hrála kapela. Ceny byly symbolické a výtěžek šel na jakési dobročinné účely. Koupili jsme si Polaroid za 3 dolary. Je plně funkční, včera jsme do něj zakoupili náboje a radujeme se jako malé děti, když na vyplivnutém papíře ze šedé mlhoviny začnou vystupovat obrysy věcí a lidí.