Nechte děti přjít ke mně...

Dala jsem se na dobrovolnictví. Dvakrát týdně chodím do dětského domova učit výtvarku. V domově jsou jen holky, nejmladší jsou 4 roky, nejstarší asi 17. Celkem jich tam je kolem 25ti. Všechny mají dohromady jednu tzv. mámu. Carmen může jí být tak kolem 60ti. Je to obdivuhodně klidná a vyrovnaná osoba. Žádný jiný dospělý, kromě občasných dobrovolníků, jí s chodem domova nepomáhá. A to včetně úklidu a vaření. S tím jí pomáhají jen starší holky. V domově nepanují žádná striktní pravidla, ale holky jsou kupodivu poměrně vychované. Často jsou v domě úplně samy, musí si prostě poradit. Někdy se ale chovají spíš jako kluci, překřikují se a občas si jdou po krku. Ale ostatní většinou zasáhnou, okřiknou, rozsoudí.
Nemám uplně jasno v tom, jakým způsobem je domov financován, ale zdá se, že výhradně ze zahraničních zdrojů, hlavně z Německa. Holky chodí normálně do státní školy. Odpoledne do domova docházejí dobrovolníci, většinou zahraniční studenti a jen málo peruánců. Většinou si s dětmi jen tak hrají, pomáhají s domácími úkoly, někteří vyučují kroužky, jako já. Mají angličtinu, tanec, sem tam volejbal nebo jiné sporty. O volnočasové aktivity se stará jedna nevládní organizace, přes kterou jsem k tomu dostala i já. Ta je financovaná ze zahraničí a snaží se děti rozptýlit, pořádá sportovní hry, soutěže v kreslení, výlety se stanováním, návštěvy ZOO a podobně. Není to ale zas tak často.
Když jsem do domova přišla poprvé, některé malé holky se na mě hned přilepily a nechtěly se pustit. Většina z nich nemá strach, jsou hodně bezprostřední, ale je tam i pár spíš plachých, které jsem si hned oblíbila. Brzo mě vtáhly do jedné ze svých her, tahle se jmenovala San Miguel. Spočívalo to v tom, že si holky sedly na zem, namačkaly se na sebe a chytly se za ruce. Já jsem hrála jako jejich maminku. A jedna z nich hrála zloděje. Zloděj přišel za matkou s nějakou vymyšlenou historku (paní, paní, za rohem rozdávají zadarmo oblečení) s cílem vylákat mě z domu. Vymýšlení jim šlo náramně dobře. Já jsem se musela nachytat a jít kousek dál a počítat do třiceti. Mezitím se zloděj snažil ukrást co nejvíc mých dětí, ty se ale držely pevně jedna druhé, a při tom vřískaly: San Miguel!!! San Miguel!!! Jako aby jim Svatý Michal přišel na pomoc. Přetahovaly se tak dlouho, dokud jsem se nevrátila domů a zloděje nezahnala. A tak dál, dokud zloděj neukradl všechny děti. Jak téma, tak průběh hry je dost drsný. Začíná se samozřejmně nejmenšíma dětma, a když se je podaří vyrvat ostatním, většinou se praští hlavou o betonovou podlahu, nebo si pohmoždí některé končetiny. Občas se strhává i oblečení. I přesto, že pořád někdo brečí, má hra ohromný úspěch.
Já mám dvě skupiny, od 4 do 10 let a pak ty starší. Všechny holky jsou dost chytré, ale občas jim chybí základní návyky. "Prosím" a "děkuju" nahrazují křikem, mluví jedna přes druhou, nechtějí si půjčovat věci. Ale když jim člověk rázně domluví, většinou se nechají přesvědčit. Se staršíma jsme začaly autportrétem, koupila jsem jim malý zrcátka a vysvětlila jim, na co se mají soustředit. Některým to šlo od začátku výborně a jen pár bylo netrpělivých a pořád se na něco vymlouvaly. Nakonec ale všechny vydržely skoro 2 hodiny, což považuju za úspěch. Obrázky se moc povedly, a to i těm, které tvrdily, že to nejde.(viz. fotky na rajčeti)

Jaro v Limě

Tak to vypadá, že jaro konečně dorazilo a do Limy. Za poslední týden slunce vyezlo každý den, aspoň na chvíli. Když svítí, je fakt teplo, a i když jdu ven jen na chvilku, mažu si obličej 50+, ale už se mi podařilo připálit si pěšinku ve vlasech. Teda, jen zlehka.
Minulou neděli jsem se s Katrin a Juanfranciskem vypravila dolu na pláž, od nás je to asi 20 minut chůze. Voda byla nezvykle průhledná a zelená, vlny malý. Bylo mi líto, že nemám prkno a neopren, tak jsem stopla taxík a jela na mou domovskou pláž Makaha, abych si od Javiera zapůjčila výbavu na dobu, co budu v Limě. Taxikář mi mezitím vyklopil svůj životní příběh, opustila ho manželka, teď bydlí se sousedem... Hm. Život.
Javier byl milej, půjčil mi jedno postarší prkno 7,5 a neopren, prý na jak dlouho chci. Byl tam i starej Carlos, jeho táta, co mu denně nosí na pláž obědy. Pokaždé mě vítá a ptá se mě , kde jsem byla, že nechodím surfovat a nabízí mi všelijaké pochutiny. Chtěla jsem si vzít taxi domů, ale starej Carlos přivedl kluka, co dělá napůl taxikáře, napůl pomáhá jako instruktor, jmenoval se Josef, nebo spíš Yosef (prý podel Stalina, jeho táta komunista to trochu zkomolil), a ten mě odvezl domů. Moc mu nefungovalo pérování, protože když jsme přejížděli jeden z mnoha betonovejch prahů, který teď jsou skoro ve všech ulicích, jsem se praštila do hlavy o strop auta. No jo.
V týdnu jsem se sešla s Olgou, poznala jejího novopečeného manžela. Vypadali celkem spokojeně, dítě se má narodit někdy v březnu. Olga se sklidnila, nemá ani vyholenou hlavu ani číro, tetování nebylo vidět (byla zima). Plánují život na venkově, zahrádku a tak. Ještě neví, jestli se přestěhovat do Oxapampy (okraj peruánské džungle) nebo do Guatemaly. Neumím si ji moc představit jak okopává mrkev, ale mateřství dělá zázraky.
Cestou domů jsem se poflakovala po Miraflores a narazila na Yosefa a Roberta, jeden taxikář a druhej rybář, kterýho znám z pláže. Zatáhli mě do nějakýho brazilskýho baru a objednávali jeden drink za druhým. Bylo to celkem zajímavý, dověděla jsem se, že rybáři přespávají dole na pláži na dně svých lodí. Pak mě hodili domů. V noci mi bylo samozřejmně blbě. Takže příště už jen pivo.
Dál se vídám s lidma z university, přípravy na tu konferenci o filmu vrcholí, akorát moje návrhy na plakát jaksi neprošly. Musím vymyslet něco jinýho. S klienty je to všude stejný, nejhorší jsou takoví, co si myslí, že rozumí všemu. Aspoň že to dostanu zaplacený.
Tak to jsou momentálně moje novinky. Ozvu se zase příště, až bude o čem psát.

Dnes jsem si nastříkala prkno na zelenobílo.

Ze severu na jih

Bylo to trochu rychlejší, než by se čekalo, ale z New Yorku jsem se po třech týdnech přesunula na jih. Zítra to bude týden, co jsem v Limě. Letěla jsem v pondělí, přestože letenka byla na neděli. Agentura mi nějak zapomněla sdělit, že čas odletu se posunul, né dopředu, ale o pár hodin dřív, takže když jsem s Honzou v neděli v poledne dorazila na letiště, ukázalo se, že moje letadlo je už pryč. Zpanikařila jsem, naštěstí vedle mě odbavovali paní, které se stalo totéž, co mě. Slečna mi našla let na druhý den, ale s přestupem v Houstonu (původní let byl přímý). Ale lepší než tzv. drátem do oka. Vrátili jsme se domů, ale zbytek dne byl pokažený, šla jsem si lehnout, protže jsem toho v noci moc nenaspala. Druhý den se odlet už zdařil, v Houstonu jsem se nudila asi 3 hodiny, protože se ukázalo, že je tam o hodinu míň než v New Yorku, tzn. stejné pásmo jako Lima, takže cesta byla o hodinu delší, než jsem čekala. Bohužel můj uvítací výbor, který jsem měla domluvený na neděli, jsem musela odvolat a v pondělí už nikdo neměl čas, takže jsem se musela nějak dopravit sama. Vzhledem k tomu, že jsme měli dorazit kolem 11pm, nic moc. V Houstonu jsem naštěstí narazila na peruánskou paní, která se vracela po 4 měsících od dcery domů do Limy. Když jsem si jí postěžovala na svou situaci, hned mi nabídla, že mě odveze, prý pro ni přijedou dvě auta, oba synové a manžel, takže není problém. Zbytek cesty jsem jí nespustila z očí, a opravdu, vyklopili mě až před domem. Letadlo mělo zpoždění, dorazila jsem asi ve 2 v noci. Katrin a Eriván už (nebo spíš ještě) čekali.
Lima mě přivítala svým obvyklým nepřívětivým způsobem. Nad městem visela šedivá smogová duchna a hustě mžilo. Po newyorkském babím létě trochu nepříjemné procitnutí do peruánského předjaří. Utěšuju se tím, že jsem přiletěla první jarní den a počasí se může jenom zlepšovat. Zatím se ale nic neděje. Za celý týden vysvitlo slunce jen jednou, cca na 20 minut. Zima není, aspoň venku ne. Doma chodím ve svetru a u televize se balíme do deky. Dá se to vydržet, ale je to trochu depka.
Byt, ve kterém bydlíme je součástí takové jakoby vilky, kde je cca 4-5 bytů. Dům je rozdělený průjezdem, do kterého vedou okna z obýváku. Koukáme přímo do oken sousedům. Průjezd je do ulice zamřížovaný a zamyká se. Náš byt je v prvním patře, nahoru vede dřevěné schodiště, vchází se rovnou do obýváku, kde je jídelní stůl a sedačka s televizí. Dál pak vchod do kuchyně a dvou pokojů. Z kuchyně se dá jít po úzkých schodech na střechu, kde je malý domeček(atelier), a jinak je to otevřená terasa, kde se dá sedět a věšet prádlo.
Naše ulice vede na tzv. malecón, což je nábřeží nahoře na útesu nad mořem. Asi 50m od domu je malý parčík, odkud je vidět Pacifik. Zatím je voda šedozelená a působí studeně, ale i tak se dole v mlze rýsují malé figurky na surfech, čekající na svou vlnu. Katrin, která má zimní neopren, prý naposled byla surfovat asi před měsícem. Teď má ale tolik práce, že od rána do večera leží v papírech, nebo překládá u počítače. Eriván chodí učit děti výtvarku a ve volných chvílích pracuje na svých obrazech. Jsou hodně barevné a momentálně ho baví vyšívat.
Já jsem ráda, že jsem zase ve "své" čtvrti Barranco, kde to dobře znám a kde je skoro všechno, co potřebuju. Zatím, co jsem byla pryč, stačili opravit ulici Bolognesi, která byla rozkopaná a všechny busy jezdili po ulici San Martín, která vede kolem našeho domu. Jsem ráda, že už tudy nejezdí, aspoň máme víc klidu. Taky se začaly opravovat některé domy, které dřív byly na spadnutí, jeden takový palác, kolem kterého jsem chodila každý den a kde bydleli jen toulaví psi, se teď stal prestižním obchodem s designem. Né, že by to bylo to nejlepší možné využití, ale opravili ho pěkně.
Jinak se toho v Limě zas tolik nezměnilo. Rychlobusy, které měli jezdit po Via Expresa stále nejezdí a o další výstavbě elektrického vlaku se sice nepřestává mluvit ani po 20ti letech, ale u toho taky zůstává. Takže doprava je stále stejně katastrofická, jediná změna je ta, že moji známí se mezitím zmohli a mají vlastní auta, takže se často s někým svezu. Od mého příjezdu se vídám nejvíc mými bývalými virtuálními přáteli, Gonzalem a Talií. Těší mě, že ve skutečnosti jsou taky tak zajímaví, jako na dálku. Z mých starých známých jsem se neviděla skoro s nikým, ale už jsem se snimi spojila a snad se brzo uvidíme. Nejvíc mě překvapila Olga, která mi delší dobu neodpovídala na moje maily. Vdala se, čeká dítě a stěhuje s manželem grafikem do Guatemaly. Takže definitivně budu vystavovat sama.
Gonzalo mi neustále pomáhá, vymýšlí s kým by mě kontaktoval a neustále někomu vnucuje mojí práci nebo aspoň blog. Jsem z toho trochu nervózní, ale je to od něj milé. Jeho dcera Florencia, se kterou jsem se dnes seznámila, se pohybuje v místních uměleckých kruzích a domluví mi schůzku s několika galeristy. Hehe. Jsem teda na sebe zvědavá, ale jsem odhodlaná do toho jít. Včera jsem jela do čtvrti Surquillo, kde je zóna prodejců nábytku, jeli jsme tam shánět houpacího koně pro Erivánovu neteř k narozeninám. Koně jsme sehnali a taky jsem v jedné truhlárně dostala zadarmo zbytky dřeva na rytí. Už jen koupit terpentýn a můžu začít.
Tak to je ode mně zatím všechno. Myslím na vás!

Chodím po Broadwayi...

Tak tedy New York. Spousta představ a očekávání, reálných i zkreslených informací z filmů a literatury, české proamerické nadšení, zbožňování i zatracování. Můj pohled na Ameriku tímhle vším byl a bude vždycky poznamenaný. Člověk má pocit, že to všechno tak nějak zná, ale pravda je taková, že o tzv. Americe nevím vůbec nic.
Když jsem na nádraží Port Authority vystoupila z autobusu, který nás s Honzou vezl z letiště v Newarku, řekla jsem si jen: jo, to souhlasí! Bylo to přesně takové, jako v mých představách. Lidi všech barev kličkují mezi žlutými taxíky a pohled nad hlavu bere dech. Ale vlastně to ani není tak divné... filmy se nám dostaly tak hluboko pod kůži, že se staly naší součástí, jsou jako vzpomínky, které najednou vystupují na světlo. Vážou se na jména ulic, náměstí, obchodních domů, parků a koncertních sálů... nebo na obrazy, které jsme si vytvořili v hlavě při čtení knih. člověk pak jde po ulici, která nemá jméno, jen číslo, zahne za roh a najednou... Wall street, Broadway, Bowery st., Times square, Central park, Strawbery fields atp. Vybavují se nám písně Pavla Bobka a Beatles a jiných, u nás už dávno zlidovělé, a vyvolávají bizardní představy Bobka se Zichem, jak si vydělávají pouličním fidláním na Bowery st. No, nevim. Jindy zase prorážíme dav na Canal street v Čínské čtrti a před očima mám Kojaka, kterak zasahuje proti gangu čínských mafiánů, kličkujících mezi popelnicemi v postranní uličce, která končí drátěným plotem. Následuje levý hák, pouta a šup se zločincem do policejního vozu. Trochu utrpěly moje představy o oblékání newyorčanů, které jsem nabyla při sledování seriálu Sex ve městě. Podobně příšerných kreací, jaké předváděla Carrie Bradshaw, jsem se tu bohužel ještě nedočkala. Zdůvodnila jsem si to tím, že tyto módní divy toho po ulicích moc nenachodí, protože jejich botky, zakoupené u Manolo Blahnika, na to nejsou stavěné a tak, stejně jako v seriálu, jezdí převážně taxíky. Prostý newyorčan, jezdící metrem a autobusem jako my, se obléká docela normálně, pohodlně a dost podobně, jako kterýkoli evropan. S vyjímkou různých etnických a náboženských tzv. menšin, jejichž zjevy jsou příjemným zpestřením pro naše netrénované středoevropské oko.
U nás v Yorkville na horním Manhattanu máme spoluobčany všeho druhu, jen černochů je tu málo. Tedy lepší čtvrť. Né, že bych...ale jsem demokrat, že. Ne, musím říct, že s lidmi tu vůbec máme jen dobré zkušenosti. Většinou jsou dost milí, přinejmenším tím jejich profesionálním způsobem, ale působí to dost přesvědčivě, takže si nelze stěžovat. Newyorčani si rádi budují sousedské vztahy, je jedno, z jakého důvodu to dělají, vědí, že je to pro ně v každém případě dobré. Mají jakési kolektivní smýšlení, které nám čechům trochu chybí. Při procházkách městem neustále narážíme na všelijaké pouliční akce, většinou o víkendech se ulice prostě uzavře pro dopravu, postaví se stánky, prodává se jídlo, zelenina, nejrůznější tretky. V sobotu se ve vedlejší ulici konal tzv. garage sale, lidi vytáhli stolečky, nebo jen prostřeli na zem igelit a prodávali obnošené oblečení, boty, nádobí, šperky, knihy. Hrála kapela. Ceny byly symbolické a výtěžek šel na jakési dobročinné účely. Koupili jsme si Polaroid za 3 dolary. Je plně funkční, včera jsme do něj zakoupili náboje a radujeme se jako malé děti, když na vyplivnutém papíře ze šedé mlhoviny začnou vystupovat obrysy věcí a lidí.