Ze severu na jih

Bylo to trochu rychlejší, než by se čekalo, ale z New Yorku jsem se po třech týdnech přesunula na jih. Zítra to bude týden, co jsem v Limě. Letěla jsem v pondělí, přestože letenka byla na neděli. Agentura mi nějak zapomněla sdělit, že čas odletu se posunul, né dopředu, ale o pár hodin dřív, takže když jsem s Honzou v neděli v poledne dorazila na letiště, ukázalo se, že moje letadlo je už pryč. Zpanikařila jsem, naštěstí vedle mě odbavovali paní, které se stalo totéž, co mě. Slečna mi našla let na druhý den, ale s přestupem v Houstonu (původní let byl přímý). Ale lepší než tzv. drátem do oka. Vrátili jsme se domů, ale zbytek dne byl pokažený, šla jsem si lehnout, protže jsem toho v noci moc nenaspala. Druhý den se odlet už zdařil, v Houstonu jsem se nudila asi 3 hodiny, protože se ukázalo, že je tam o hodinu míň než v New Yorku, tzn. stejné pásmo jako Lima, takže cesta byla o hodinu delší, než jsem čekala. Bohužel můj uvítací výbor, který jsem měla domluvený na neděli, jsem musela odvolat a v pondělí už nikdo neměl čas, takže jsem se musela nějak dopravit sama. Vzhledem k tomu, že jsme měli dorazit kolem 11pm, nic moc. V Houstonu jsem naštěstí narazila na peruánskou paní, která se vracela po 4 měsících od dcery domů do Limy. Když jsem si jí postěžovala na svou situaci, hned mi nabídla, že mě odveze, prý pro ni přijedou dvě auta, oba synové a manžel, takže není problém. Zbytek cesty jsem jí nespustila z očí, a opravdu, vyklopili mě až před domem. Letadlo mělo zpoždění, dorazila jsem asi ve 2 v noci. Katrin a Eriván už (nebo spíš ještě) čekali.
Lima mě přivítala svým obvyklým nepřívětivým způsobem. Nad městem visela šedivá smogová duchna a hustě mžilo. Po newyorkském babím létě trochu nepříjemné procitnutí do peruánského předjaří. Utěšuju se tím, že jsem přiletěla první jarní den a počasí se může jenom zlepšovat. Zatím se ale nic neděje. Za celý týden vysvitlo slunce jen jednou, cca na 20 minut. Zima není, aspoň venku ne. Doma chodím ve svetru a u televize se balíme do deky. Dá se to vydržet, ale je to trochu depka.
Byt, ve kterém bydlíme je součástí takové jakoby vilky, kde je cca 4-5 bytů. Dům je rozdělený průjezdem, do kterého vedou okna z obýváku. Koukáme přímo do oken sousedům. Průjezd je do ulice zamřížovaný a zamyká se. Náš byt je v prvním patře, nahoru vede dřevěné schodiště, vchází se rovnou do obýváku, kde je jídelní stůl a sedačka s televizí. Dál pak vchod do kuchyně a dvou pokojů. Z kuchyně se dá jít po úzkých schodech na střechu, kde je malý domeček(atelier), a jinak je to otevřená terasa, kde se dá sedět a věšet prádlo.
Naše ulice vede na tzv. malecón, což je nábřeží nahoře na útesu nad mořem. Asi 50m od domu je malý parčík, odkud je vidět Pacifik. Zatím je voda šedozelená a působí studeně, ale i tak se dole v mlze rýsují malé figurky na surfech, čekající na svou vlnu. Katrin, která má zimní neopren, prý naposled byla surfovat asi před měsícem. Teď má ale tolik práce, že od rána do večera leží v papírech, nebo překládá u počítače. Eriván chodí učit děti výtvarku a ve volných chvílích pracuje na svých obrazech. Jsou hodně barevné a momentálně ho baví vyšívat.
Já jsem ráda, že jsem zase ve "své" čtvrti Barranco, kde to dobře znám a kde je skoro všechno, co potřebuju. Zatím, co jsem byla pryč, stačili opravit ulici Bolognesi, která byla rozkopaná a všechny busy jezdili po ulici San Martín, která vede kolem našeho domu. Jsem ráda, že už tudy nejezdí, aspoň máme víc klidu. Taky se začaly opravovat některé domy, které dřív byly na spadnutí, jeden takový palác, kolem kterého jsem chodila každý den a kde bydleli jen toulaví psi, se teď stal prestižním obchodem s designem. Né, že by to bylo to nejlepší možné využití, ale opravili ho pěkně.
Jinak se toho v Limě zas tolik nezměnilo. Rychlobusy, které měli jezdit po Via Expresa stále nejezdí a o další výstavbě elektrického vlaku se sice nepřestává mluvit ani po 20ti letech, ale u toho taky zůstává. Takže doprava je stále stejně katastrofická, jediná změna je ta, že moji známí se mezitím zmohli a mají vlastní auta, takže se často s někým svezu. Od mého příjezdu se vídám nejvíc mými bývalými virtuálními přáteli, Gonzalem a Talií. Těší mě, že ve skutečnosti jsou taky tak zajímaví, jako na dálku. Z mých starých známých jsem se neviděla skoro s nikým, ale už jsem se snimi spojila a snad se brzo uvidíme. Nejvíc mě překvapila Olga, která mi delší dobu neodpovídala na moje maily. Vdala se, čeká dítě a stěhuje s manželem grafikem do Guatemaly. Takže definitivně budu vystavovat sama.
Gonzalo mi neustále pomáhá, vymýšlí s kým by mě kontaktoval a neustále někomu vnucuje mojí práci nebo aspoň blog. Jsem z toho trochu nervózní, ale je to od něj milé. Jeho dcera Florencia, se kterou jsem se dnes seznámila, se pohybuje v místních uměleckých kruzích a domluví mi schůzku s několika galeristy. Hehe. Jsem teda na sebe zvědavá, ale jsem odhodlaná do toho jít. Včera jsem jela do čtvrti Surquillo, kde je zóna prodejců nábytku, jeli jsme tam shánět houpacího koně pro Erivánovu neteř k narozeninám. Koně jsme sehnali a taky jsem v jedné truhlárně dostala zadarmo zbytky dřeva na rytí. Už jen koupit terpentýn a můžu začít.
Tak to je ode mně zatím všechno. Myslím na vás!

Chodím po Broadwayi...

Tak tedy New York. Spousta představ a očekávání, reálných i zkreslených informací z filmů a literatury, české proamerické nadšení, zbožňování i zatracování. Můj pohled na Ameriku tímhle vším byl a bude vždycky poznamenaný. Člověk má pocit, že to všechno tak nějak zná, ale pravda je taková, že o tzv. Americe nevím vůbec nic.
Když jsem na nádraží Port Authority vystoupila z autobusu, který nás s Honzou vezl z letiště v Newarku, řekla jsem si jen: jo, to souhlasí! Bylo to přesně takové, jako v mých představách. Lidi všech barev kličkují mezi žlutými taxíky a pohled nad hlavu bere dech. Ale vlastně to ani není tak divné... filmy se nám dostaly tak hluboko pod kůži, že se staly naší součástí, jsou jako vzpomínky, které najednou vystupují na světlo. Vážou se na jména ulic, náměstí, obchodních domů, parků a koncertních sálů... nebo na obrazy, které jsme si vytvořili v hlavě při čtení knih. člověk pak jde po ulici, která nemá jméno, jen číslo, zahne za roh a najednou... Wall street, Broadway, Bowery st., Times square, Central park, Strawbery fields atp. Vybavují se nám písně Pavla Bobka a Beatles a jiných, u nás už dávno zlidovělé, a vyvolávají bizardní představy Bobka se Zichem, jak si vydělávají pouličním fidláním na Bowery st. No, nevim. Jindy zase prorážíme dav na Canal street v Čínské čtrti a před očima mám Kojaka, kterak zasahuje proti gangu čínských mafiánů, kličkujících mezi popelnicemi v postranní uličce, která končí drátěným plotem. Následuje levý hák, pouta a šup se zločincem do policejního vozu. Trochu utrpěly moje představy o oblékání newyorčanů, které jsem nabyla při sledování seriálu Sex ve městě. Podobně příšerných kreací, jaké předváděla Carrie Bradshaw, jsem se tu bohužel ještě nedočkala. Zdůvodnila jsem si to tím, že tyto módní divy toho po ulicích moc nenachodí, protože jejich botky, zakoupené u Manolo Blahnika, na to nejsou stavěné a tak, stejně jako v seriálu, jezdí převážně taxíky. Prostý newyorčan, jezdící metrem a autobusem jako my, se obléká docela normálně, pohodlně a dost podobně, jako kterýkoli evropan. S vyjímkou různých etnických a náboženských tzv. menšin, jejichž zjevy jsou příjemným zpestřením pro naše netrénované středoevropské oko.
U nás v Yorkville na horním Manhattanu máme spoluobčany všeho druhu, jen černochů je tu málo. Tedy lepší čtvrť. Né, že bych...ale jsem demokrat, že. Ne, musím říct, že s lidmi tu vůbec máme jen dobré zkušenosti. Většinou jsou dost milí, přinejmenším tím jejich profesionálním způsobem, ale působí to dost přesvědčivě, takže si nelze stěžovat. Newyorčani si rádi budují sousedské vztahy, je jedno, z jakého důvodu to dělají, vědí, že je to pro ně v každém případě dobré. Mají jakési kolektivní smýšlení, které nám čechům trochu chybí. Při procházkách městem neustále narážíme na všelijaké pouliční akce, většinou o víkendech se ulice prostě uzavře pro dopravu, postaví se stánky, prodává se jídlo, zelenina, nejrůznější tretky. V sobotu se ve vedlejší ulici konal tzv. garage sale, lidi vytáhli stolečky, nebo jen prostřeli na zem igelit a prodávali obnošené oblečení, boty, nádobí, šperky, knihy. Hrála kapela. Ceny byly symbolické a výtěžek šel na jakési dobročinné účely. Koupili jsme si Polaroid za 3 dolary. Je plně funkční, včera jsme do něj zakoupili náboje a radujeme se jako malé děti, když na vyplivnutém papíře ze šedé mlhoviny začnou vystupovat obrysy věcí a lidí.